o Bohnické léčebně

Blázinec, ústav pro duševně choré, psychiatrická klinika, Bohnice …  u těch z nás, kteří nemáme s výše jmenovanými žádnou bližší osobní zkušenost vyvolávají tato slova nejčastěji asociace strachu, podezření, fascinace i obyčejné lidské zvědavosti. Informace, které lze o těchto místech získat, jsou nicméně velmi omezené a pokud pocházejí z oficiálních zdrojů, máme pochopitelnou tendenci brát je poněkud s rezervou. Co se týče bohnické léčebny, zdá se, že dokonce ani při příležitostech jako je hojně navštěvovaný festival Mezi ploty, není z onoho tajemství, jímž je toto místo obestřeno, návštěvníkům odhaleno téměř nic.

Nejsilnějším zážitkem z Bohnic byl pro mě kdysi koncert zpěvačky Radúzy, který se odehrával na hřišti přináležejícímu k dětskému pavilonu. To, co jsem tehdy v oknech tohoto pavilonu viděla mě jednak skutečně šokovalo a jednak ve mně vyvolalo mnoho palčivých otázek.

O několik let později se má nejlepší přítelkyně dala na studia medicíny s cílem specializovat se na psychiatrii a tehdy začala v Bohnicích také pracovat jako pomocný personál. Od té doby se mohu se svými dotazy obrátit na poměrně spolehlivý zdroj. (Moje obavy, co se týče dětského pavilonu se bohužel potvrdily –  nezvladatelné děti s těžkými poruchami chování jsou zde umístěny společně s dětmi, které trpí například autismem nebo jinými podobnými poruchami.)

Jelikož je toto číslo věnováno „šílenství“, bylo by na místě nabídnout čtenářům kromě jistě podnětných teoretických úvah také vhled do každodenních problémů psychiatrické péče. Pro tento účel by bylo samozřejmě možné požádat o rozhovor nějakého kovaného psychiatra, domnívám se však, že bychom se tak opět pravděpodobně nedostali dál než „mezi ploty“. Protože mě ale mnohem víc zajímalo to, co je až „za plotem“, požádala jsem nakonec svou dlouholetou přítelkyni, nyní studentku 5. ročníku 3.lékařské fakulty UK, Alenu Rosolovou, aby čtenářům Nomády zprostředkovala něco ze svých zkušeností z práce na oddělení chronických pacientů.

Jak se vlastně člověk rozhodne stát se psychiatrem, přivedla tě psychiatrie k medicíně nebo medicína k psychiatrii?

Nejdřív jsem chtěla být psycholožkou nebo sociální pracovnicí a pro tyhle obory bylo podmínkou mít 100 hodin praxe. Bohnice mě vždycky magicky přitahovaly, tak jsem začala pracovat tam a tehdy mi přišlo, asi jako každému, že bych se na tom mohla podílet, že bych mohla něco změnit, že bych to uměla dělat líp…ale to bylo z pohledu laika.

 …kontakt doktora s člověkem se moc neuskuteční.

 Medicínu jsem nikdy dělat nechtěla, protože se bojím doktorů, krve a podobně. Takže medicínu dělám proto, že chci dělat psychiatrii. Na medicíně se mi spousta věcí nelíbí…chtěla bych pracovat s lidmi - to ovšem medicína nepřináší, protože kontakt doktora s člověkem se moc neuskuteční.

Strávila jsi v Bohnicích několik měsíců, jak na tebe působilo oddělení, kde jsi pracovala?

V tom prostředí jsem byla neuvěřitelně spokojená, byla to práce, kterou jsem chtěla dělat, ale bylo to hodně odlišné od toho, jak to člověk vidí, když se psychiatrií začne zabývat odborně…

V čem vidíš ten rozdíl?

Když tam přijdeš poprvé, tak tě to svým způsobem děsí. Tehdy to tam ale vypadalo jinak než teď, to prostředí se hodně zlepšilo –

 Ze začátku tě zaráží přístup personálu, jak jsou vůči všemu otupělí…

  na pokojích je míň lidí, už to tam vypadá trochu k žití, ne tak moc jako v nemocnici… Ze začátku tě zaráží přístup personálu, jak jsou vůči všemu otupělí a máš pocit, že těm lidem hodně pomůžeš, ale (dlouho přemýšlí, rozpačitě se směje, nervózně odklepává cigaretu)… pak to naráží na úplný banality. Například jednou týdně se stříhají pacientům nehty a když je výjimečně někomu ostříháš jindy, protože tě o to požádá, tak to pak chtějí všichni…a tak je to vlastně se vším…

 …máš pocit, že těm lidem hodně pomůžeš, ale pak to naráží na úplný banality…

 Každopádně ta péče nemůže být dostatečná, když má jeden psychiatr na starost třicet lidí. Ten doktor pochopitelně nemůže jednotlivým pacientům věnovat dostatek času.

Jak by se to dalo řešit?

Dalo by se to řešit, kdyby byly lepší finanční podmínky. Mělo by se hlavně předcházet tomu, aby se pacienti stali chronickými pacienty. Pacienti ale často nejeví o terapie zájem, člověk je musí nutit a některým to asi moc

nepomáhá. I když to, že s některými mluvíš, často pomáhá. Je to ale těžké. Jeden mladý pacient se už se mnou bavil dokonce i o své nemoci - pak jsem ale odcházela a když se to dozvěděl, tak ho to hrozně ranilo a už se mnou vůbec nemluvil, ani když jsem pak přišla na návštěvu.

Nebývají v Bohnicích léčeni lidé, kteří ústavní péči nepotřebují a mohli by se léčit ambulantně?

Problém s pacienty je obecně v tom, že pokud jsou doma, vysadí léky předčasně, protože se cítí už dobře a proto se pak vrací. V ústavu lze dohlédnout na léčbu, což je hlavní výhoda.

Taky je tu podle mě trend, že lidi, kteří byli dřív vesničtí blázni, jsou dnes na různých odděleních (i mezi chronikama), protože se o

 V ústavu lze dohlédnout na léčbu, což je hlavní výhoda…

 ně jinak nikdo nepostará. Tihle lidé neumí zacházet s penězi, takže ústav je místo, kde můžou nějak žít.

Neřeší se nedostatek odborného personálu hlavně nadměrnou medikací?

Někdy určitě dostávají pacienti víc léků, než by bylo nutné, hlavně utlumující léky – ale

…elektrošoky můžou být taky dobrá věc…

 

  většinou mi připadalo, že je to i pro jejich klid. Zrovna tak si třeba myslím, že elektrošoky můžou být taky dobrá věc. Třeba i u depresí. (Pacient musí s aplikací elektroléčby souhlasit).

Když to shrneme, co tě vlastně na Bohnicích mile překvapilo a co tě zaskočilo nemile?

Tolik věcí mě nezaskočilo, rozhodně mě to úplně nezdeptalo. Je to nenápadný – člověku to připadá zvláštní – oni mají svůj svět a ty máš svůj svět. Takže se pak zamýšlíš, jestli jsou ty hranice nastaveny správně. Ty lidi, co tam pracují, jsou tam hrozně dlouho a časem prostě otupí. Asi každý má ze začátku ten spasitelský komplex, ale to nefunguje. Pacienti hrozně

 …oni mají svůj svět a ty máš svůj svět. Takže se pak zamýšlíš, jestli jsou ty hranice nastaveny správně…

 zneužívají toho, když přijde někdo nový, zkoušejí, co vydržíš – chtějí obejít pravidla a podobně. Myslím si ale, že v rámci možností se personál k pacientům chová dobře.

Co bys tedy v Bohnicích změnila, kdybys měla tu možnost?

Kdyby to bylo technicky možný, tak méně úředničiny a víc kontaktů lékaře s pacientem.

Rozhovor připravila Tereza Schmoranz